Osobní stránky webmastera
Webstudia JV-Arms

     Tříštíc se v jeho drobných tabulkách, jen nesměle se oknem prodírají první sluneční paprsky nového dne, a na zdech potemnělé místnosti si pohrávají s bizardními stíny, které jakoby se před nimi snažily uniknout. Hra stínů a světel vykresluje tvary, jaké člověk může vidět nejvýš v krásném snu. V křesle, jehož obrysy se v šerosvitu nastávajícího dne pomalu objevují, sedí, jakoby bez života, pan Oto. Spí. Spí a i ve spánku se v jeho tváři pokryté prošedivělým vousem, zračí spokojenost a drobný úsměv. Snad se mu zdá nějaký krásný sen. Oči má ukryté za záclonou dlouhých světlých vlasů padajících mu přes čelo, v klíně, jen tak tak, že neupadne na zem, mu leží stará loutna.  Často s ní za nocí usedá v tomto křesle, aby se v blikotavém světle hořícího krbu probíral jejími strunami, a aby mu nakonec z rukou vypadla, a on se pohroužil do náruče Morfeovy. Má rád tyto prosněné noci, které ho vracejí do dávné minulosti. Často se takto navrací do časů svého mládí.

     Venku se již naplno rozednilo a paprsky prosincového slunce naplňujíc celou místnost, milosrdně probraly ze snění i pana Otu. Dlouze se protáhne, zachytí loutnu, sunoucí se z jeho klína a opatrně ji pokládaje na stůl, přistupuje k oknu. „Jaké krásné ráno“ zabručí sám pro sebe, „krásné ráno a snad i celý den. Nikde ani mráčku…“  Opravdu. Široko daleko, kam až bylo možné dohlédnout, modrá se jen blankytná, bezmračná obloha. Paprsky odrážející se od čerstvě napadlého sněhu, umocňují sluneční svit, tak že si Oto musí zastínit oči. Den bude mrazivý, ale přesto krásný.  Oto ještě jednou vyhlédne z okna, vezme krátký kožíšek a odchází. „Johane, Johane!“ ozývá se po chvilce Otův hlas z nádvoří tvrze. „Johane!“ Vrznou dveře a v nich se objevuje drobná postava zahalená do kožichu, hlavu ukrytou pod mohutnou beranicí. „Tady jsem, pane, tady jsem. Dobré ráno“. Oto se s úsměvem na tváři otáčí za hlasem. „Dobré ráno i tobě Johane. A že je krásné. Sedlej, vyjedeme si“. Johan jen přikývne a beze slova odchází ke stájím. Než budou koně připraveni, vrací se Oto zpět do svého pokoje, připíná si dlouhý tesák a ze zdi snímá loveckou kuši. Už je ale zpět na nádvoří a téměř současně s ním vychází Johan ze stáje, vyvádějíc tři osedlané koně. Po chvilce se k nim přidává Jíra, Otův zbrojnoš, který ho stejně jako v boji, provází i při lovu. Nasedají a pomalu, jen co noha nohu mine, vyjíždějí z brány. 
     Hluboké lesy v okolí jsou domovem bezpočtu zvěře. I na zasněžených lukách jsou vidět stopy vysoké, tmavé skvrny na bělostném sněhu nasvědčují, že zde hledalo potravu stádo divočáků. Cestou k lesu zahlédnou i malé stádečko zubrů, rozhrabujících sníh, hledajíc pod ním zbytky chudé traviny. Přes cestu jim přebíhá několik zajíců. Oto je dobrým a zkušeným lovcem a tak netrvá dlouho a Johan s Jírou mají plné ruce práce.

„Hů, hů, hů“ to Johan, přikládaje ke rtům roh, oznamuje před bránou návrat a dožaduje se jejího otevření. V malém okénku se mihne stín, za okamžik se brána se skřípěním otevírá a oba lovci vjíždějí. Ještě než seskočí ze sedla, uděluje Oto několik rozkazů dvěma statným pacholkům stojícím u brány, a ti hnedle zapřahají do saní. Než Oto s Johanem zastavili před stájí, už se rozjíždějí a vydávají k lesu, kde je čeká Jíra s úlovkem.

Slunce už se pomalu začíná sklánět k obzoru, stíny za oknem se začínají prodlužovat a Oto usedá opět do svého křesla u krbu. Praskající polena, vůně dřeva a blikotavé světlo ohně, vytváří zvláštní, uklidňující atmosféru. Oto bere do rukou loutnu, chvíli se laská s jejími strunami, za chvilku ji však zase odkládá a na jeho tváři je vidět očekávání. Dnes nebude hrát. Dnes totiž očekává vzácné hosty.

     Zvenku doléhá do místnosti tlumený zvuk rohu. Oto skoro vyskočí z křesla a kulhavě, to jak se ozývá staré zranění, způsobené před mnoha lety mamlůckým šípem při obraně Akkonu, pospíchá k oknu.  Spěšně ho otevírá a vyklání se, aby přehlédl nádvoří. Bránou právě projíždí několik jezdců doprovázejících sáně, tažené párem běloušů v černém, bohatě zdobeném postroji. Za nimi další skupinka jezdců, jejichž korouhve Oto důvěrně zná. Ano. Přijíždějí tolik očekávaní hosté, Otovi dávní přátelé, se kterými prošel nejednou válečnou šarvátkou. Zavírá okno, pomalu přechází ke dveřím a po nepříliš pohodlném točitém schodišti schází na nádvoří, aby své hosty, kteří se již blíží, přivítal. Otevírá těžké železem okované dubové dveře a vstupuje na nádvoří.

„Radmíre, Nebřene! To je snad sen! I ty jsi přijel, pane Bořku?“ Objímaje se se všemi, radostně se vítá s trojicí přátel. „Nestůjme tady, honem do tepla. Jste cestou jistě celí promrzlí“. Zve všechny do domu. V tom okamžiku však ztuhne a zamrazí ho. Jen kousek opodál stojí ještě jeden host, až dosud ukrytý za mohutné postavy přátel. Nepoznává, kdo se ukrývá pod dlouhým kožešinovým pláštěm, s kapucí zahalující celý obličej. Nepoznává, jeho srdce se však rozbušilo tak prudce, že nepochybuje. Tím posledním hostem je kdosi, koho musí důvěrně znát. Nestačí se však ani zamyslet. Tajemný host přichází blíž a pomalu, velice pomalu odhrnuje kapuci, pod níž vykukují dlouhé tmavé vlasy a objevuje se, Otovi dobře známá, usměvavá tvář. „Bože“ vzdychne Oto. „Paní Terezko!“ promluví k ní sotva slyšitelným hlasem. „Paní Terezko!  Čím jsem si zasloužil, že jsi mne poctila svojí návštěvou? Tolik radosti, kolik mi tvoje návštěva přináší, bych vskutku, ani ve snu nečekal“. „Oto!“ ozve se za ním Bořkův hlas. „Oto! Probuď se a pojďte oba dovnitř, sic venku umrznete“, dodává a v jeho hlasu je znát, že ho Otovo překvapení pobavilo.

Ano. Paní Terezku, dceru pana Bořka, zná Oto velmi dobře. To ona byla tím andělem strážným, jež mu u Akkonu, za pomoci maurského mudrce život zachránil. Ona to byla, kdo u něj nejednu noc, když v horečkách, se zanícenou ránou v noze ležel, ona to byla, kdo o něj až do úplného uzdravení pečoval. Zamiloval si ji a snad ani on jí lhostejný nebyl. Na dlouhé cestě ze Svaté země, drobnými dárky často ji zahrnoval, dokonce i několik básní pro ni složil. Však až nedaleko domova, když cesty jejich rozdělit se měly, našel odvahu vyznat jí, co ho tak tíží.  „Neříkej taková slova pane Oto. Ne. Nesmíš je říkat“ byla její odpověď a se slzou v oku mu v dojetí praví.  „Také tě mám ráda, jsi mi blízký a bolí mne, že nemohu tě vyslyšet. Však dala jsem již slovo a nemohu, nesmím ho vzít zpět.“.  Dlouho Oto vzpomínal na chvíle strávené v Terezčině blízkosti.