Osobní stránky webmastera
Webstudia JV-Arms

Počasí nám přeje. Nebe téměř bez mráčků, odpolední slunce příjemně hřeje do zad a čerstvý větřík provázející nás celou cestu, jakoby dokresloval atmosféru bezstarostnosti a pohody. Krásné počasí na toulky krajinou. Z každého pahorku je krásný výhled do krajiny a díky úplně čistému obzoru se nám občas naskytne pohled na zasněžené vrcholky hor vzdálené snad stovku kilometrů. Je to krásný pohled. Současně je však také předzvěstí deště, který nás může zítra potrápit. Na kopci před námi, může pozorný pozorovatel spatřit objevující se a zase, za oponou kymácejících se stromů mizící, zbytky zdí. Jedna, jejíž výšky okolní stromy ještě nedosáhly, snad byla kdysi věží, a i když doby její slávy již dávno minuly, stále působí majestátním dojmem. Zdi prastarého hradu, který zde kdysi stával, byly svědky mnoha třenic i krutých bojů. Doba, kdy tu hradní posádka ochraňovala obchodní stezku už dávno zmizela v hlubinách historie a prastaré zdi dnes budou namísto zbrojnošů a rytířů hostit partu trampíků.

I když se zdá, že cíl naší cesty je nadosah, jsou poslední kilometry náročnější než ty, které již máme za sebou.  Tu vpravo, tu vlevo kroutící se stezka, vede z kopce do kopce, občas se téměř ztrácí, a o tom, že po ní kdysi putovaly karavany kupců, svědčí jen náznaky a otesané kusy skály, mezi nimiž prochází. Konečně je vidět konec úvozu, který víc než cestu připomíná překážkovou dráhu a vstupujeme do řídkého borového lesa. Slunce se pomalu sklání k obzoru a jeho paprsky pronikající mezi stromy občas nepříjemně oslní. K cíli zbývá již jenom kousek. Musíme překonat poslední, ne právě malé stoupání. Necelý kilometr vzdálená zřícenina, jejíž zdi jsou již mezi stromy jasně viditelné, se tyčí zhruba padesát metrů nad námi nad námi.
„Teda slyšet to naše funění nějakej houbař, upaluje z lesa co mu nohy stačí“ ozval se pojednou náš skoro dvoumetrový kamarád „Prcek“ a něco pravdy na tom určitě je. Praskání větviček a hlasité funění pěti trampíků skutečně není nepodobné funění stádečka divočáků, ženoucího se z bukvic ztichlým lesem.  A aby ne. Máme za sebou skoro dvacet kilometrů ne právě rovinatým terénem a únava je na všech znát. Odpočívat ale nechce nikdo, a tak se funící parta pomalu ale jistě blíží k cíli své cesty.

„Je tady někdo? Hosti jdou!“ Ozve se „Car“ který jako první dorazil k hradní bráně. Tedy že by dorazil k bráně, je poněkud nadsazené tvrzení. Pokud za ni ovšem nebudeme považovat dva polorozpadlé zbytky zdí, lemující z obou stran přístup na bývalé hradní nádvoří. „Dou, dou“ odpvídá Carovi ozvěna. „Hihihi, nespletl sis století?“ směje se Hugo. „Dneska by tě tady mohl vítat leda hajnej nebo pár zajíců“. Jsme na místě. Protože se už blíží večer, první co hledáme je místo, kam se uložíme na noc. Teplé noci jsou pro letošní rok minulostí, jaké nás čeká počasí také nevíme a tak je výběr správného místa důležitý. Bagáž skládáme na hromadu a rozbíháme se po plácku, který snad kdysi tvořil hradní nádvoří. Snad najdeme kousek místa, na kterém se budeme moct uložit.  „Tady to bude dobrý“ zahuláká z ničeho nic Prcek. „Pojďte se mrknout, je to akorát!“ Otáčíme se po hlasu. „Odkud to huláká?“ ptá se Hugo. Ani přes dvoumetrovou výšku není Prcka nikde vidět. „Támhle cosi vykukuje a skoro to vypadá jako Prckova hlava“ směje se Frankie a ukazuje na konec nádvoří. Skutečně. Mezi keři na konci nádvoří vykukuje Prcek a mává na nás. Kousek od něj zůstala část zdi se zbytkem klenutí, tvořícího jakýs takýs přístřešek. Není velký a výška pod ním dosahuje nejvýš metr, možná metr a půl. Je ale dost velký, abychom se pod něj všichni srovnali. „Telata“ a „usárny“ ukládáme do nejnižšího kouta klenby a na zbytku rozkládáme celty a spacáky. „Já mám hlad, že bych snědl cvrčka. Jdu posbírat nějaký dříví“ posteskne si Fany, z „usárny“ vytahuje sekyrku a po chvíli mizí mezi stromy. Ohniště připravovat nemusíme. Jedno, a jak je vidět často používané, je jen kousek od naší „ložnice“.  Kousíček od nás se po chvilce jako duch, vynoří Fany, s plnou náručí dříví. Rozděláváme oheň a po chvilce se kolem nese vůně guláše. Obligátní guláš z kotlíku zmizel a tak, abychom využili poslední zbytky světla pomalu končícího dne, vydáváme se posbírat ještě nějaké dříví, abychom mohli posedět u ohně. Suchých větví je kolem dost a dost a tak se za chviličku sesedáme kolem ohně. Začíná večer jako mnoho dalších, které jsme spolu prožili a ještě prožijeme. Ozývají se tlumené tóny kytar, zpíváme a povídáme si o všem možném a samozřejmě nechybí i nejrůznější strašidelné historky. Blikotavé světlo ohně, odrážející se od kdysi mohutných hradních zdí, vrhá kolem nás roztodivné stíny, které strašidelnou a tajuplnou atmosféru hradní zříceniny umocňují. Vzpomínám si a dávám k dobru jednu pověst, vážící se k podobné zřícenině jako je tato. Podobnost je víc než zajímavá. Oba hrady byly vystavěny téměř ve stejnou dobu na ochranu obchodních stezek, oba stály na velice podobných místech a podobný byl i jejich konec. Z rozkazu panovníka byly dobity, vypáleny a pobořeny.
A tak při písničkách a vyprávění plyne čas, lehký kouř ohně stoupá k obloze plné hvězd a než se nadějeme, blíží se půlnoc. Náročná cesta na nás všech zanechala stopy únavy a tak se loučíme a hupky na kutě. Zalézáme do spacáků nezvykle brzy a okamžitě usínáme.

Nevím jak dlouho jsem spal. Mám pocit, že jsem snad ani oči nestačil zavřít, když mně probouzí světlo. „Co se to děje?“ říkám si. „Že by auto? Ale sem přece nevede žádná cesta, po které by se sem auto mohlo dostat. A nic neslyším, žádný zvuk motoru, kolem dokola jen noční ticho.“ Chystám se strčit do Cara, který leží vedle mně, ale i on už je vzhůru a ospale mžourá. „Kterej trouba to tady svítí?“ zašeptá. „Nevím“ taky mně to probudilo“. Pomalu se hrabeme z spacáků, aby jsme se mohli trochu rozhlédnout. Světlo přichází ze strany a ve výhledu nám brání kus zdi, za kterou ležíme. Opatrně a pomalu tedy vysouváme hlavy k nádvoří, abychom se rozhlédli. „To světlo jde od brány“ zasykne Hugo. Ani jsme si nevšimli, že je také vzhůru a sune se pomalu k nám. Navzájem si dodáváme odvahy a vykukujeme spoza zdi, směrem k bráně. V tom okamžení jsme ztuhli, že by se v nás krve nedořezal.
Od brány vzdálené nějakých dvacet, třice metrů, se šíří zvláštní záře a v ní, jako se něco pohybovalo. Těžko rozeznat co to může být. Nejasné obrysy, chvílemi se zdají jasnější, jako by ve světle stála postava, chvílemi se měnící v mlžný opar. Nehnutě ležíme přitisknuti k zemi a skoro nedýcháme. Nikdo z nás nevnímá čas. Obrysy stojící v záhadném světle se každou chvilkou stávají zřetelnějšími a jasnějšími a již se tolik nerozplývají. Nedíváme se. Přímo zíráme. V záři se zřetelně objevují tři postavy, které již docela dobře rozeznáváme. Jsou ale průhledné. Skrz ně prosvítají obrysy kamenných zdí i kus lesa na horizontu za nimi. Uprostřed ozbrojenec, dost možná by to mohl být rytíř, v dlouhém bílém plášti s maltézským červeným křížem na hrudi, jakoby se opírající o vysoký kapkovitý normandský štít. Po jeho boku z obou stran snad duchovní. Beze zbroje v bílých pláštích. Obrysy všech tří postav se vyjasňovaly, stávaly se stále ostřejšími a současně se zvětšovaly, jako by vcházely branou a neslyšně, vznášejíc se pár centimetrů nad zemí, se blížily k nám.
Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, snad pár minut snad hodinu. Leželi, skoro nedýchali a zírali na úkaz, který si nikdo z nás nedokázal vysvětlit. Tři záhadné postavy byly již jen kousek od nás. Ještě pár metrů a mohli bychom se jich dotknout. I když. Snadno se řekne dotknout se jich. Ale jak, když nikdo z nás skoro ani nedýchá a nedokáže se pohnout. A tak tu Hugo, Car, já, Frankie i Fany tiše ležíme a zíráme. Jen Prcek, kterého by nevzbudila ani kanonáda, si klidně spí dál a odfukuje, jako by právě doběhl maraton. A tři průhledné postavy už od nás dělí jen pár desítek centimetrů. Nejdou. Sunou se vpřed, aniž by se jejich nohy pohnuly. Skoro nehybně. Jen jejich pláště se pohybují v mírném vánku vanoucím od brány. Míjejí nás bez povšimnutí. „Co bude dál?“ ptáme se sami sebe.  Ještě pár metrů a zastavují se před zdí, kterou jsme odpoledne viděli již z dálky a která byla nejspíš částí obranné věže. Vánek, který připomínal spíš průvan, vanoucí otevřenými dveřmi, pojednou zesílil a přešel v silný vítr. Pláště přízraků se prudce rozvlňují. V tom z jasné, bezmračné oblohy sjel mohutný blesk, v zápětí doprovázený hřmotem hromu. Ve stejném okamžiku světlo po celou dobu zářící u brány zhasíná a tři postavy se rozplývají, jako by je rozvál vanoucí vítr. Ten po chvilce, stejně rychle jako se zvedl, opět utichá a nezbývá nic, co by připomínalo chvíle, které nás tolik vyděsily.

Ačkoli se nám to moc nedaří, pokoušíme se znovu usnout. Převalujeme se a čekáme na svítání, které si jak se zdá, dává se svým příchodem na čas. Nakonec však usínáme. Noc ale byla krátká. Zdá se, že jen jsme usnuli, už nás probouzí hukot deště a hřmot hromů. Štěstí, že jsme si pro nocleh vybrali právě toto místo. Mírně vyvýšené a zbytkem románské klenby chráněné před deštěm. Bouřka ale netrvá dlouho a mezi mraky na obloze začíná vykukovat vycházející slunce. Za hodinku po ní zůstává jen pár kaluží uprostřed nádvoří. Podivná noc, jejíž události nikdo z nás nechápe je za námi a my máme téma na další strašidelné historky k táborákům.

Sdílet