Osobní stránky webmastera
Webstudia JV-Arms

     Tříštíc se v jeho drobných tabulkách, jen nesměle se oknem prodírají první sluneční paprsky nového dne, a na zdech potemnělé místnosti si pohrávají s bizardními stíny, které jakoby se před nimi snažily uniknout. Hra stínů a světel vykresluje tvary, jaké člověk může vidět nejvýš v krásném snu. V křesle, jehož obrysy se v šerosvitu nastávajícího dne pomalu objevují, sedí, jakoby bez života, pan Oto. Spí. Spí a i ve spánku se v jeho tváři pokryté prošedivělým vousem, zračí spokojenost a drobný úsměv. Snad se mu zdá nějaký krásný sen. Oči má ukryté za záclonou dlouhých světlých vlasů padajících mu přes čelo, v klíně, jen tak tak, že neupadne na zem, mu leží stará loutna.  Často s ní za nocí usedá v tomto křesle, aby se v blikotavém světle hořícího krbu probíral jejími strunami, a aby mu nakonec z rukou vypadla, a on se pohroužil do náruče Morfeovy. Má rád tyto prosněné noci, které ho vracejí do dávné minulosti. Často se takto navrací do časů svého mládí.

Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, svátky, během kterých víc než kdy jindy vzpomeneme na všechny své známé, přátele i na ty, kteří již mezi námi nejsou. Svátky, které sebou nesou radost, ale i trochu nostalgie. Často si vzpomenu na vánoční svátky, které jsem prožíval jako dítě, na štědrovečerní procházky po Brně, ale i na krásné, přímo ladovsky bílé a mrazivé vánoce prožité na Vysočině. Většina vzpomínek je po letech jen matných a útržkovitých, jedny, mi však utkvěly v paměti natrvalo.

Letos budeme o dovolené cestovat. Dnešní dítě by asi podobná dovolená zrovna nenadchla, ale pro mně, tehdy devítiletého kluka, který zatím znal jen „brněnské Prigl“ a Svitavu, táhnoucí se u Bílovic a právě začínal poznávat lesy a rybníky na Vysočině, kam se s rodiči z Brna přestěhoval, znamenala kus dobrodružství.

Počasí nám přeje. Nebe téměř bez mráčků, odpolední slunce příjemně hřeje do zad a čerstvý větřík provázející nás celou cestu, jakoby dokresloval atmosféru bezstarostnosti a pohody. Krásné počasí na toulky krajinou. Z každého pahorku je krásný výhled do krajiny a díky úplně čistému obzoru se nám občas naskytne pohled na zasněžené vrcholky hor vzdálené snad stovku kilometrů. Je to krásný pohled. Současně je však také předzvěstí deště, který nás může zítra potrápit. Na kopci před námi, může pozorný pozorovatel spatřit objevující se a zase, za oponou kymácejících se stromů mizící, zbytky zdí. Jedna, jejíž výšky okolní stromy ještě nedosáhly, snad byla kdysi věží, a i když doby její slávy již dávno minuly, stále působí majestátním dojmem. Zdi prastarého hradu, který zde kdysi stával, byly svědky mnoha třenic i krutých bojů. Doba, kdy tu hradní posádka ochraňovala obchodní stezku už dávno zmizela v hlubinách historie a prastaré zdi dnes budou namísto zbrojnošů a rytířů hostit partu trampíků.