Osobní stránky webmastera
Webstudia JV-Arms

Zálib, které mi zabírají prakticky veškerý volný čas mám možná víc než dost a všechny, nebo alespoň drtivá většina z nich, mají jedno společné. Tím, co je spojuje, je sklon k umění. Samozřejmě za předpokladu, že by bylo možné moje výtvory uměním nazvat. Bez těchto zálib si prostě nedokážu život představit, a tak občas vyplodím nějakou krátkou povídku, jindy zkusím vytvořit kresbu nebo zachytit něco, co se mi líbí, objektivem fotoaparátu. K výtvarnému projevu má blízko i práce se dřevem, ať již je to intarzie nebo dřevořezba.

 Začátky, snad s výjimkou fotografie, byly většinou dílem náhody, shody okolností a touhy zkusit něco, co jsem ještě nezkusil. Díky jedné takové shodě okolností jsem se dostal k prvním pokusům o dřevořezbu a intarzii. Oboje spolu úzce souviselo. Začalo to výzdobou pažby lovecké kulovnice.

Nejsem spisovatel a nemám ani žádné ambice se jím stát. Přesto však občas spáchám nějaký pokus o povídku. Dost možná je to tím, že je pro mne snazší vyjádřit se písemně než ústně, dost možná je to i v něčem jiném.

Nikdy jsem netušil, že bych dokázal napsat cosi, co by mělo hlavu a patu, že bych dokázal napsat povídku, která by, snad, možná dokázala někoho oslovit a mohla by se líbit. Konec konců už moje školní slohové práce přiváděly učitele spíš k zoufalství než k čemukoli jinému. Všechno se ale změnilo v době, kdy jsem se shodou nejrůznějších událostí a možná i náhod dostal k práci pro redakci malých, místních novin. Práce v redakci byla zajímavá, materiálů, kterými by bylo možné stránky měsíčníku naplnit, však bylo žalostně málo, a tak jsem zkusil zpracovat pár příběhů, které jsem kdysi prožil se svými kamarády trampy. Reakce čtenářů, kterým se tyto kraťoučké povídky líbily, byly velkým a musím přiznat, že příjemným překvapením.

Myslel jsem totiž, v tom je ta potíž,
že trocha poesie nikoho nezabije...

A tak jsem čas od času vyplodil něco, co by snad vzdáleně poesii mohlo připomínat. Nedělám si žádné iluze o kvalitách, ale na druhou stranu kdo ví. Třeba se ty moje pokusy někomu mohou i líbit. Na někoho možná mohou působit poněkud ponuře, nebo snad i depresivně. S odstupem času takto působí i na mně, a dost možná takové skutečně jsou. Inu co naděláme. Život, to přece nejsou jen krásné chvíle plné sluníčka a radosti. Neoddělitelně k němu patří i chvíle nepříjemné, ba dokonce i neradostné a smutné. Jak zpívali Werich s Voskovcem: "Jednou jsi dole, jednou nahoře...".

V životě přece není nejdůležitější nedostat se dolů. Mnohem důležitější je, pokud se dostaneme dolů, dokázat se zase vrátit nahoru.